Každý, kdo na druhý stupeň v Pramínku chodí,
vám něco k tomu zážitku poví.
Já pouze doplním jen,
že šťastně pro všechny,
skončil ten osudný den.
Kluci z devítky velkou výzvu od nás dostali,
strašit nižší ročníky jsme je do lesa poslali.
Velký zápal pro daný úkol měli,
hrůzostrašné plány nám po tají do uší pěli.
Že něco velkého se navečer chystá,
tušila časem každá hlavička bystrá!
Slunce už zapadá, v lese se šeří
všichni nedočkavě ke startu běží!
A najednou, jak ve tmě hromadně stojí,
srandičky ustávají, všichni se bojí !
V hlavinkách se rojí až hororové běsy,
„Kdo asi v noci prochází lesy? Medvěd, rys, vlk či kanec?
To by byl panečku pekelný tanec!“
Nástrahy cestou lesem podvědomě tuší,
srdíčko v hrudi jim už strachem buší!
Někteří musí odvahu sbírat, proto si začnou na cestu zpívat.
Sotva mohou tušit stěží, že bdělé oči kantorek je neustále střeží !
A tak jdou, lesem, tmou,
levá, pravá, přední, zadní,
pozor jenom neupadni !
Už je drží jenom víra, že v dáli ve tmě na ně třídní zírá,
aby našli v sobě dost síly a došli zdárně až k cíli!
A pokud se všechno zdárně povede,
celým lesem je zpět na ubytování provede.
ve verších zavzpomínala Dagmar Rašovská